Cestujeme do Říma - tipy, doporučení atd.
- Thread starter klida
- Start date
Nevím, kam jinam to dát, psal jsem to i pro ef - takže je to takové obecnější, ale mám toho teď hodně dvakrát se mi to psát nechce.
Konečně jsem si vyčlenil aspoň trochu času na souhrn letošního tripu po Itálii. Na úvod musím říct, že jak jsem byl nadšený minulý rok, tak letos to bylo, co se týče fotbalu a Itálie ještě o dost intenzivnější. Minulý rok, díky cestování vlakem a díky tomu, že Itálie byla vlastně jen tak třetina tripu, tak bylo velmi složité čerpat nějak víc atmosféru, přijít do styku s Italy, poznat tu zemi nějak víc. Letos jsme, co se týče pohybu, měli o dost větší svobodu kvůli autu, ale bohužel kvůli práci a škole jsme zase měli míň času (15 dní na Itálii je opravdu málo).
Ještě než přejdu k fotbalovým věcem, chtěl bych poděkovat 10 (Ondrovi), který mi poskytl mnoho užitečných informací, jak minulý rok, tak letos a celý trip mi hodně usnadnil a vylepšil – hlavně ta Sicílie, na kterou si prostě musím udělat měsíc a ta neapolská pizza.
Hned po příjezdu do Modeny jsem měl obrovský štěstí, bydleli jsme u studenta, který jako vedlejšák dělá stewarda v Reggiu Emillia, Livornu a v Parmě, takže jsme měli okamžitě společné téma. Pak jsem trošku naivně doufal, že mi pomůže líp sehnat lístky na derby. První opravdové setkání s Itálií – hodinový tón, oznamující, ať počkám (těším se na účet za telefon) a poté konečně Stefano objednával – 3 lístky pro tři kamarády na tribunu Tevere. Ok, není problém, pošlete občanky – poslali jsme občanky. Pracovnice callcentra se zarazí, zjistí, že jsme cizinci a hned se opravuje. Pro cizince pouze Monte Mario – 95 euro. Co se dá dělat, aspoň byla jistota.
Hned druhý večer v Itálii jsem pak měl na programu výjezd do Parmy. Do římského kotle už už vypadalo, že mě pustí i bez Tessery, že to uhraju na cizince, nicméně další telefonát mi zhatil naděje, takže jsem volil mezi lístky na tribunu za 65 euro a mezi lístky do kotle domácích za 25 euro. Nebudu lhát, rozhodovala hlavně finanční stránka, ale také zvědavost, poznat fandění v kotli v Itálii. Zápas pro mě byl očistec, připadal jsem si jako dement. Celý zápas fandit proti těm tisícům lidí v kotli, po gólech Říma ta bezmoc se radovat, pouze potutelný úsměv. Naopak aspoň snaha předstírat radost po gólu Biabianyho. Přesto byla radost obrovská, vidět tu spoustu Římanů v hledišti, kteří prakticky vytvořili domácí prostředí, vidět střílet kapitána gól… Nevím proč, ale i když jsme prohrávali, nebyl jsem nervózní, ten tým má takovou vnitřní sílu, že jsem věřil, že otočíme. Co se týče fandění kotle parmy, byl jsem zklamán, úroveň byla velmi slabá, několik málo pokřiků, většinou se kotel probral jen při urážení Říma a při hromadném opouštění stadionu víc než 10 minut před koncem. Pro mě tedy první tři římské body.
Pak jsme si užili Toskánsko, bydleli jsme v domě na venkově a Florencie, Siena nezklamou nikdy, letos jsme to nastavili o výlet na kolech po vinících, super relax.
Pak přišel konečně Řím, kde jsme byli od pátku a nervozita. Hned první den navíc problém, v kempu ještě přespávali fanoušci Legie po zápase na Laziu a naše opilost způsobila velkou nepříjemnost. Pokřik Baník jim nahrál, přišel za námi urostlý Polák a Baník na nás zopakoval. To mi přišlo jako výhra, tak jsem pokračoval – „GKS Katowice“ a záchvat smíchu, to už nás Polák vzal kolem ramen a vedl za kamarády. Úsměv jsme ztratili ve chvíli, kdy řekl, že teda není problém, že se jdeme prát a solidně nám o sebe srazil hlavy. Po půl hodině vše vyřešil až příjezd policie. Já nakonec byl v pohodě, zaskandoval jsem si s nimi nějaké pokřiky a nechal mě být, kamarád ale podle něj fandil málo, takže se musel učit dost nepříjemným způsobem hymnu. S několika rozumnějšími jsem se potom bavil a ptal se, jak se jim líbil fotbal – prý super, spojili se s fanoušky Lazia a zahnali policii….
Jinak ještě jednou ticketing, šli jsme do Romastore, tam se ptali na lístky na Tevere – jsou. Super, prosíme o zrušení rezervací na Monte Mario. Obsluha říká, že nemůže, callcentrum řídí někdo jiný, ale určitě nám to prý stornují. Voláme tedy na callcentrum, kde nám okamžitě utínají všechny naděje, takhle to prý nefunguje.
V sobotu jsme se pak místo přelidněných míst soustředili na pohodu v Testacciu – nepříjemné vidět značky polepené nálepkami Lazia, kde se píše o vládcích Říma. Neděle už pak byla jasná, nervozita působila od samého rána. Už tři hodiny před zápasem jsem přistavili auto k Olimpicu, nakoupili suvenýry a vnímali atmosféru. Ta byla pro všechny Římany značně nepříjemná – znovu, nervózní – po tolika nezdarech byl v nás všech prostě strach. Místa na tribuně byla nakonec super, blízko Curvě Sud, super výhled. Kluci, kteří byli se mnou, byli poprvé na takovém zápase a bylo super vidět, jak jim při zpěvu hymnu nabíhá husí kůže, okamžitě bylo vidět sympatizování s Římem, nadšení. Fotbal tu moc hodnotit nechci, první půli se každý bál udělat chybu – znovu mi chyběla ale větší podpora od fanoušků, pokřiků zoufale málo, zapojení stadionu nulové (kromě Forza Roma). Druhý poločas již byl pravým peklem, jakmile jsme viděli, že se naši hráči nadechují k náporu, podpora narostla neuvěřitelným způsobem. Bylo jen otázkou času, kdy dáme gól. Nikdy jsem nezažil takovou euforii, která ale následně byla vystřídána strachem o výsledek, nebylo to tak jen u mě, bylo to tak u všech lidí kromě mě. Když se v 89. minutě řítil Ederson sám na bránu, na stadionu by bylo slyšet spadnutí špendlíku, naštěstí nás Dani zachránil a po druhém gólu pak mohla vypuknout již ničím nerušená radost, to pravé objímání se všemi kolem vás, obrovská úleva a slzy štěstí na tvářích plno lidí. Grazie Roma, můj největší dosavadní zážitek pomalu končil. Po zápase jsme si neskutečně užili i oslavné troubení v kolonách, vypadalo to, jako kdyby někdo vyhrál přinejmenším Ligu mistrů, a myslím si, že hodně z nás to tak vnímalo. Magica Roma – lépe to popsat nejde. Z neděle mi ještě v hlavě utkvěla jedna myšlenka, od servírky v resturaci, kam jsem přišel s dresem a šálou jsem se dočkal velmi příjemného uvítání – „Merda Totti“.
Tím pro mě fotbalové šílenství skončilo, věnovali jsme se pak poznávání Itálie, protože los poté nebyl příznivý. U této příležitosti se pak musím zastavit u Neapole, zvěsti nelhaly. Opravdu tak špinavé město s velmi prapodivnými obyvateli jsem ještě neviděl. Už u vjezdu bylo jasné, že tady se nám zůstávat chtít nebude – silnice obsypané prodejci nakradeného zboží, nefunkční doprava (jinde jsme se aklimatizovali celkem rychle), všudypřítomná špína a odpadky, nepříjemné pohledy na auto cizinců. Rádi jsme to viděli, ale jakmile to bylo možné, upalovali jsme dál na jih. Jih Itálie a Sicílie byl opravdu úžasný, milí, ochotní lidé, super jídlo. Zážitky jako spaní pod Etnou, atmosféra menších měst (Ragusa, Modica) ve mně zůstanou navždy. Užil jsem si i Catanii, málo turistů, ale o to větší klid pro vnímání té pravé Itálie.
Musím říct, že trip se povedl úžasně, za naprosto směšné peníze, ale prostě tomu chyběly ještě dva týdny, aspoň se mám na co těšit na příští rok.
Závěrem pak ještě jednou k AS – Garcia je neskutečný trenér a psycholog, umí to jak s hráči, tak s diváky, žádný alibismus – derby je něco víc a jdeme ho pro vás vyhrát. Super vztahy s kabinou, takticky naprosto přesně připravený tým, skvěle složené řady, schopnost reagovat na nepříznivý vývoj, probuzení hráči z loňska k tomu super vydařené posily – De Sanctis, Maicon, Gervinho, Ljajič, Strootman – všichni jsou víc než platní. Ještě u De Sanctise bych se rád zastavil, možná dělá chyby, možná mi nebyl úplně sympatický, ale on je tím, co naše obrana potřebovala, celý zápas neúnavně diriguje, krotí euforii nebo naopak nakopne tým – jaká změna oproti mrtvému Stekelenburgovi. Je zbytečné mluvit o titulu, užívejme si tyto chvíle, kdy z nás konečně jde znovu strach, pro mě zůstává snem Liga mistrů, i když už jí vidím alespoň reálně.
Konečně jsem si vyčlenil aspoň trochu času na souhrn letošního tripu po Itálii. Na úvod musím říct, že jak jsem byl nadšený minulý rok, tak letos to bylo, co se týče fotbalu a Itálie ještě o dost intenzivnější. Minulý rok, díky cestování vlakem a díky tomu, že Itálie byla vlastně jen tak třetina tripu, tak bylo velmi složité čerpat nějak víc atmosféru, přijít do styku s Italy, poznat tu zemi nějak víc. Letos jsme, co se týče pohybu, měli o dost větší svobodu kvůli autu, ale bohužel kvůli práci a škole jsme zase měli míň času (15 dní na Itálii je opravdu málo).
Ještě než přejdu k fotbalovým věcem, chtěl bych poděkovat 10 (Ondrovi), který mi poskytl mnoho užitečných informací, jak minulý rok, tak letos a celý trip mi hodně usnadnil a vylepšil – hlavně ta Sicílie, na kterou si prostě musím udělat měsíc a ta neapolská pizza.
Hned po příjezdu do Modeny jsem měl obrovský štěstí, bydleli jsme u studenta, který jako vedlejšák dělá stewarda v Reggiu Emillia, Livornu a v Parmě, takže jsme měli okamžitě společné téma. Pak jsem trošku naivně doufal, že mi pomůže líp sehnat lístky na derby. První opravdové setkání s Itálií – hodinový tón, oznamující, ať počkám (těším se na účet za telefon) a poté konečně Stefano objednával – 3 lístky pro tři kamarády na tribunu Tevere. Ok, není problém, pošlete občanky – poslali jsme občanky. Pracovnice callcentra se zarazí, zjistí, že jsme cizinci a hned se opravuje. Pro cizince pouze Monte Mario – 95 euro. Co se dá dělat, aspoň byla jistota.
Hned druhý večer v Itálii jsem pak měl na programu výjezd do Parmy. Do římského kotle už už vypadalo, že mě pustí i bez Tessery, že to uhraju na cizince, nicméně další telefonát mi zhatil naděje, takže jsem volil mezi lístky na tribunu za 65 euro a mezi lístky do kotle domácích za 25 euro. Nebudu lhát, rozhodovala hlavně finanční stránka, ale také zvědavost, poznat fandění v kotli v Itálii. Zápas pro mě byl očistec, připadal jsem si jako dement. Celý zápas fandit proti těm tisícům lidí v kotli, po gólech Říma ta bezmoc se radovat, pouze potutelný úsměv. Naopak aspoň snaha předstírat radost po gólu Biabianyho. Přesto byla radost obrovská, vidět tu spoustu Římanů v hledišti, kteří prakticky vytvořili domácí prostředí, vidět střílet kapitána gól… Nevím proč, ale i když jsme prohrávali, nebyl jsem nervózní, ten tým má takovou vnitřní sílu, že jsem věřil, že otočíme. Co se týče fandění kotle parmy, byl jsem zklamán, úroveň byla velmi slabá, několik málo pokřiků, většinou se kotel probral jen při urážení Říma a při hromadném opouštění stadionu víc než 10 minut před koncem. Pro mě tedy první tři římské body.
Pak jsme si užili Toskánsko, bydleli jsme v domě na venkově a Florencie, Siena nezklamou nikdy, letos jsme to nastavili o výlet na kolech po vinících, super relax.
Pak přišel konečně Řím, kde jsme byli od pátku a nervozita. Hned první den navíc problém, v kempu ještě přespávali fanoušci Legie po zápase na Laziu a naše opilost způsobila velkou nepříjemnost. Pokřik Baník jim nahrál, přišel za námi urostlý Polák a Baník na nás zopakoval. To mi přišlo jako výhra, tak jsem pokračoval – „GKS Katowice“ a záchvat smíchu, to už nás Polák vzal kolem ramen a vedl za kamarády. Úsměv jsme ztratili ve chvíli, kdy řekl, že teda není problém, že se jdeme prát a solidně nám o sebe srazil hlavy. Po půl hodině vše vyřešil až příjezd policie. Já nakonec byl v pohodě, zaskandoval jsem si s nimi nějaké pokřiky a nechal mě být, kamarád ale podle něj fandil málo, takže se musel učit dost nepříjemným způsobem hymnu. S několika rozumnějšími jsem se potom bavil a ptal se, jak se jim líbil fotbal – prý super, spojili se s fanoušky Lazia a zahnali policii….
Jinak ještě jednou ticketing, šli jsme do Romastore, tam se ptali na lístky na Tevere – jsou. Super, prosíme o zrušení rezervací na Monte Mario. Obsluha říká, že nemůže, callcentrum řídí někdo jiný, ale určitě nám to prý stornují. Voláme tedy na callcentrum, kde nám okamžitě utínají všechny naděje, takhle to prý nefunguje.
V sobotu jsme se pak místo přelidněných míst soustředili na pohodu v Testacciu – nepříjemné vidět značky polepené nálepkami Lazia, kde se píše o vládcích Říma. Neděle už pak byla jasná, nervozita působila od samého rána. Už tři hodiny před zápasem jsem přistavili auto k Olimpicu, nakoupili suvenýry a vnímali atmosféru. Ta byla pro všechny Římany značně nepříjemná – znovu, nervózní – po tolika nezdarech byl v nás všech prostě strach. Místa na tribuně byla nakonec super, blízko Curvě Sud, super výhled. Kluci, kteří byli se mnou, byli poprvé na takovém zápase a bylo super vidět, jak jim při zpěvu hymnu nabíhá husí kůže, okamžitě bylo vidět sympatizování s Římem, nadšení. Fotbal tu moc hodnotit nechci, první půli se každý bál udělat chybu – znovu mi chyběla ale větší podpora od fanoušků, pokřiků zoufale málo, zapojení stadionu nulové (kromě Forza Roma). Druhý poločas již byl pravým peklem, jakmile jsme viděli, že se naši hráči nadechují k náporu, podpora narostla neuvěřitelným způsobem. Bylo jen otázkou času, kdy dáme gól. Nikdy jsem nezažil takovou euforii, která ale následně byla vystřídána strachem o výsledek, nebylo to tak jen u mě, bylo to tak u všech lidí kromě mě. Když se v 89. minutě řítil Ederson sám na bránu, na stadionu by bylo slyšet spadnutí špendlíku, naštěstí nás Dani zachránil a po druhém gólu pak mohla vypuknout již ničím nerušená radost, to pravé objímání se všemi kolem vás, obrovská úleva a slzy štěstí na tvářích plno lidí. Grazie Roma, můj největší dosavadní zážitek pomalu končil. Po zápase jsme si neskutečně užili i oslavné troubení v kolonách, vypadalo to, jako kdyby někdo vyhrál přinejmenším Ligu mistrů, a myslím si, že hodně z nás to tak vnímalo. Magica Roma – lépe to popsat nejde. Z neděle mi ještě v hlavě utkvěla jedna myšlenka, od servírky v resturaci, kam jsem přišel s dresem a šálou jsem se dočkal velmi příjemného uvítání – „Merda Totti“.
Tím pro mě fotbalové šílenství skončilo, věnovali jsme se pak poznávání Itálie, protože los poté nebyl příznivý. U této příležitosti se pak musím zastavit u Neapole, zvěsti nelhaly. Opravdu tak špinavé město s velmi prapodivnými obyvateli jsem ještě neviděl. Už u vjezdu bylo jasné, že tady se nám zůstávat chtít nebude – silnice obsypané prodejci nakradeného zboží, nefunkční doprava (jinde jsme se aklimatizovali celkem rychle), všudypřítomná špína a odpadky, nepříjemné pohledy na auto cizinců. Rádi jsme to viděli, ale jakmile to bylo možné, upalovali jsme dál na jih. Jih Itálie a Sicílie byl opravdu úžasný, milí, ochotní lidé, super jídlo. Zážitky jako spaní pod Etnou, atmosféra menších měst (Ragusa, Modica) ve mně zůstanou navždy. Užil jsem si i Catanii, málo turistů, ale o to větší klid pro vnímání té pravé Itálie.
Musím říct, že trip se povedl úžasně, za naprosto směšné peníze, ale prostě tomu chyběly ještě dva týdny, aspoň se mám na co těšit na příští rok.
Závěrem pak ještě jednou k AS – Garcia je neskutečný trenér a psycholog, umí to jak s hráči, tak s diváky, žádný alibismus – derby je něco víc a jdeme ho pro vás vyhrát. Super vztahy s kabinou, takticky naprosto přesně připravený tým, skvěle složené řady, schopnost reagovat na nepříznivý vývoj, probuzení hráči z loňska k tomu super vydařené posily – De Sanctis, Maicon, Gervinho, Ljajič, Strootman – všichni jsou víc než platní. Ještě u De Sanctise bych se rád zastavil, možná dělá chyby, možná mi nebyl úplně sympatický, ale on je tím, co naše obrana potřebovala, celý zápas neúnavně diriguje, krotí euforii nebo naopak nakopne tým – jaká změna oproti mrtvému Stekelenburgovi. Je zbytečné mluvit o titulu, užívejme si tyto chvíle, kdy z nás konečně jde znovu strach, pro mě zůstává snem Liga mistrů, i když už jí vidím alespoň reálně.
- Příspěvků
- 8
Ciao! Chystá sa niekto na zápas proti Juve???
- Příspěvků
- 8
Pred zápasom asi nie, ale deň pred či po by to možno šlo...
